Láska je jak kapka vody Voda,hluboká a černá, láska veliká,ale smutná. Voda je klidná,někdy i divoká, Láska,je krásná,občas i zatracená. Láska je totiž jak kapka vody, křehká a někdy zas pevnější než všechny skály. Pevnější než diamant,než kdejaký kámen, někdy stačí malá lež a zničíš jí i malým vánkem. Je pevná,ale zároveň i křehká, chvíli barevná,chvíli šedivá. Často zdá se ti krutá, jindy zas milá a nádherná. Ty sice snažíš se jí najít jako vodu v poušti, jindy se zas snažíš,zapomenout na lásku co měla jsi v srdci. Láska je pocit nádherný,když máš jí komu dát, Když s tebou je tvůj jediný,co má tě rád.
Slzy a touha Soumrak se pomalu plížil za oknem do ložnice, ve které jsem právě vyměňovala povlečení. Na město padal lehký už ne zimní, ale ještě ne jarní deštík. Kdybych otevřela okno, smyl by mi z tváře slzy? Zase je všechno špatně, miláčku, nemůžu Tě mít, protože patříš jiné. Téma jak z hloupého románu. Vešel do dveří tiše, vůbec jsem ho neslyšela přicházet, prostě najednou stál těsně u mě. Zezadu mě objal a já ucítila jeho ruce na svých prsou. Celým tělem mi projela horká vlna, a já zatoužila nechat se touto vlnou strnout a dovolit jí, aby mě odnesla daleko na moře, kde bychom se mohli plavit donekonečna. Já a On. To přece nejde. Ještě maličkou chviličku jsem si vychutnala jeho doteky. Potom jsem se otočila a mírně ho odstrčila. Má ústa řekla NE, ale v očích si musel přečíst CHCI VÍC. Košile u krku rozepnutá, kravata nakřivo a oči mu plavaly. Jediné, co jsem dokázala, bylo hlasitě polknout. Nadechla jsem se a se zavřenýma očima mu řekla to, co mě trápilo nejvíc.. CO TVOJE ŽENA? CO LUKÁŠEK? Cítila jsem, že musím okamžitě odejít, nedokážu s ním být v jedné místnosti. Pokusil se mi v tom zabránit a znovu jsem se ocitla v jeho náruči. Svaly na rukou se mu napjaly, když mě pevně sevřel a nechtěl pustit. PROSÍM, NECH MĚ. Cítila jsem, jak mi bije srdce na poplach, a jak je jeho tělo napjaté vzrušením. Pokusil se mě políbit. Jeho ústa chutnala sladce jako zakázané ovoce a hořce jako poslední kapka angostury. NECH MĚ. Moje ruka mu na tváři zanechala malý červený otisk. Jeho ústa se stáhla do tenké čárky a v očích jako by se mu zablesklo. Stiskl mi paže tak silně, že jsem málem vykřikla. Hodil mě na postel a klekl nade mě. Pokusila jsem se bránit, ale byl o tolik silnější. Strhl si z krku kravatu a přivázal mi ruce ke kovové příčce v hlavě postele. Tričko, které jsem měla na sobě roztrhl napůl. Podprsenka, v barvě krve, se mihla pokojem jako muleta, jedno ramínko utrhl, druhé se poroučelo samo. Strhal ze mě i kalhoty a nakonec i bez krajkových kalhotek jsem ležela v setmělé ložnici nahá a naprosto bezmocná, vydaná na milost a nemilost jeho touze. Jako smyslů zbavený mi šeptal do ucha, že mě miluje, že beze mě nemůže žít. Cítila jsem, jak do mě pronikl, jak se jeho tělo vzpíná na mém. Vzrušení jako by elektrizovalo ve vzduchu, peklo tálo a znovu zamrzalo a svět se hroutil sám do sebe. Rozpouštěla jsem se pod doteky jeho těla,kostka ledu uprostřed pouště, omámená silou, spoutaná vášní. Poslední záchvěv dozněl. Ležel bez hnutí , hlavu na mých prsou. Na město padal lehký už ne zimní, ale ještě ne jarní deštík. Kdybych otevřela okno, smyl by mu z tváře slzy?